„Musíme věci nazývat pravými jmény. I diktátor Adolf Hitler byl zvolen v demokratickém klání", řekla v debatě na CNN Prima NEWS politikařící „Danuše“ a nikdo ji neopravil. Bylo by ranou pro důvěryhodnost demokracie jako „nejlepšího ze známých politických systémů“, kdyby měla pravdu. O tom, že „Danuše“ to popletla, svědčí dílo jednoho z nejvýznamnějších badatelů o nacistickém Německu.
Poté, co západní mocnosti I. sv. válku nazvaly osvobozováním národů ze jha autokraticko militaristické nadvlády, se poválečná Německá říše stala „výmarskou republikou“. V ní k diskreditaci systému demokratické republiky přispívaly jak politické strany (pokud poslanci své zodpovědnosti za stabilitu státu nadřazovali hlediska vlastní a stranické politiky), tak prezident (když zvolený sněm svévolně rozpustil) i vláda (pokud za použití čtyřicátého osmého článku říšské ústavy vládla s pomocí nouzových nařízení říšského prezidenta). Těmito způsoby byla ničena demokraticky ustavená moc už před nástupem Hitlera k moci.
Dřív než uchvátili moc nacionální socialisté, zasáhla proti
jí nepohodlným lidem mj. i říšská vláda „aristokratických gentlemanů“
v létě 1932: Nejprve prezident
Hindenburg podepsal nouzové nařízení „k obnovení bezpečnosti a pořádku
na území země Prusko“ a vyhlášení vojenského stanného práva v Berlíně
a v Braniborsku. Poté byli téměř všude v Prusku lidé známí svým
sociálně demokratickým a demokratickým smýšlením zbavováni úřadů
a nahrazováni konzervativním úřednictvem.
Úspěchy NSDAP
v demokratických kláních byly zpočátku nevalné. 20.5.1928 ve volbách
do nového říšského sněmu získala NSDAP jen 2,6 % hlasů. 6.5.1929 ve volbách
do zemského sněmu v Sasku sice získala téměř 5 % hlasů, ale její
pokus o vstup do saské zemské vlády ztroskotal na vnitřních sporech v NSDAP.
Nástup NSDAP k moci
v říši se časově kryje s ničením výmarské republiky. Koncem března
1930 padla poslední říšská vláda vzniklá za účasti parlamentu. Vlády dalších
prezidentem jmenovaných kancléřů byly menšinové; a republikánský systém umíral
zejména za Franze von Papena (od června do listopadu 1932 přes odpor
své strany byl kancléřem).
Když republikáni
v roce 1932 nepostavili relevantního kandidáta do prezidentských
voleb, 10.4.1932 ve druhém kole voleb zvítězil Hindenburg s 53 %
hlasů. Bombastickou kampaní v americkém stylu získali nacionální socialisté miliony voličů a Hitler dostal 36,9 % hlasů.
NSDAP
považovaná za „stranu mladých“ získala 36,9 % hlasů i 31.7.1932
ve volbách do říšského sněmu, ale Hindenburg jí vedení říšské vlády
nesvěřil – nemohl si „zodpovědět před Bohem, vlastním svědomím ani vlastí,
aby veškerou vládní moc svěřil jedné straně.“ V dalších volbách do říšského
sněmu 6.11.1932 zisk NSDAP klesl na 33,5 % a Hindeburg Hitlerovu
kandidaturu na úřad říšského kancléře opět odmítl.
Hitler uspěl, až když byl v lednu 1933 v tajných zákulisních jednáních izolován
kancléř Schleicher a zlomen odpor prezidenta Hindenburga. Adolf Hitler byl
30.1.1933 jmenován říšským kancléřem, ale v jeho vládě zasedli převážně
konzervativní ministři. Diktátorem se Hitler stal až v atmosféře strachu vyvolané
po požáru říšského sněmu 27.2.1933. Nařízení říšského prezidenta „Na ochranu
národa a státu“ pozastavilo platnost podstatných práv zaručených výmarskou
ústavou. Položilo základy k trvalému výjimečnému stavu nacionálně socialistického
režimu, který tak mohl uvalovat zajišťovací vazbu na všemožné odpůrce
režimu, aniž by takové kroky podléhaly soudní kontrole. Takový vývoj na rozdíl
od „Danuše“ já nepovažuji za „demokratické klání“.
Obávám se praxe
lidí u moci, která vedla k zániku výmarské republiky a nástupu
diktatury. Obávám se mj. jejich touhy po moci (i nekontrolované),
ochoty „pozastavovat práva občanů“ v atmosféře vyvolaného strachu i „získávat hlasy“ občanů unfair kampaněmi…
Hlavní zdroj: Martin Broszat. Uchopení moci. Vzestup NSDAP a zničení Výmarské republiky česky Nakladatelství Lidové noviny 2002. ISBN 80-7106-276-6
