27. červen je u nás dle zákona „Dnem památky obětí komunistického režimu“. Tedy režimu, který do listopadu 1989 nebyl zván „komunistickým“, ale získal pověst že „selhává při budování, ale umí represi a vytvářet nenávistné nálady". Jeho oběti si připomínáme ve výroční den poprav Milady Horákové, Jana Buchala, Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry (27.6.1950), které završovaly jak první pětiletku „práce KSČ s veřejností“, tak i Pražské jaro 1950 se dvěma monstrprocesy. Procesy, při nichž soudy společně s rozhlasem, tiskem a filmem (TV ještě nebyla) především plnily politická zadání, co veřejnosti podsouvat, jakou nenávist podněcovat.
Od 31.3. do 5.4. 1950 předsedal JUDr. Jaroslav Novák „soudu“ s představiteli řeholních řádů, které prokurátoři JUDr. Karel Čížek, JUDr. Josef Urválek a Ludmila Brožová obžalovali vesměs z „rozvracení lidově demokratického zřízení" a ze „spojenectví s nepřítelem". Spolu s médii „pranýřovali nepřátelskou politiku Vatikánu a ukázali na vysokou hierarchii, kláštery a řády jako na opěrné body rozvratnické politiky proti lidově demokratickému zřízení". Tak byla veřejnost „vychovávána“, aby přijala pozdější nezákonné akce státu proti klášterům a řádům.
Monstrproces s Miladou Horákovou a dvanácti kolegy, od 31.5. do 8.6. 1950 řízený soudcem JUDr. Karlem Trudákem, završoval pětiletku, během níž byla lidem „ukazována hnusná tvář reakce". Propaganda organizovaná i závodními a uličními výbory KSČ podle historiků svou mohutností, propracovaností a zrůdností obsahu u nás výjimečná nutila občany, aby se vzdali samostatného myšlení a jednotně vystoupili proti označeným „nepřátelům lidu". Já osobně jsem tehdy nucen nebyl, neb jsem neměl ani tři roky a byl jsem připravován na operace napravující vrozenou tělesnou vadu; proto dění ilustruji citacemi ze zveřejněných dokumentů:
Publikace ÚSTR hodnotí společenskou atmosféru jako „školu nenávisti" a „organizovanou nenávist". Strašnou zbraní režimu bylo rádio, i když Rudé právo si s rozhlasem mnoho nezadalo co do vulgárnosti a arogance.
Ženy sdružené ve Svazu žen ve Slaném schválily „my dnes jsme zajedno v tom, že žádný trest pro dr. Miladu Horákovou není dost velký na to, aby odčinil její provinění proti našim dětem a proti šťastnému a radostnému žití všech dětí světa"...
Žáci národní školy v Újezdě, pošta Vizovice, žádali Státní soud o co nejpřísnější potrestání rozvratníků, kteří „chtějí přivolat nové Lidice, Ležáky a Ploštiny. Co dělala obžalovaná Horáková, Zemínová, Hejda a všichni jejich společníci, když tyto osady hořely a s plameny požárů šlehaly k oblakům i bolestné hlasy mučených? Zapojili se snad mezi fašistobijce? Ne jistě ´nemohli´!"…
Protože Milada Horáková byla zapojena do odboje proti německým okupantům, válku prožila většinou v německých věznicích, a po válce se nedopustila žádného činu proti obnovenému státu, byl v době Pražského jara 1968 zrušen i rozsudek nad ní. Marie Švermová, která se z pozice zástupce generálního tajemníka KSČ přímo podílela na organizaci propagandistické kampaně kolem procesu, v roce 1968 proces označila za dílo sovětských poradců, „berijovců".
Mí rodiče mi k tomu dění později řekli „časy nenávisti tu nebyly poprvé“. Když rodiče byli malí, před I. světovou válkou, zmocněnec amerického prezidenta psal z Evropy „militarismus prostě zešílel… vládne tu příliš velká nenávist…“. Politicky motivovanou propagandistickou kampaň i justiční zločiny organizovala i kamarila kolem Franze Josefa. Mimo jiné byli k smrti odsouzeni K. Kramář a A. Rašín; a když z příkazu nového císaře Karla ředitel císařovy kanceláře zkoumal akta soudů s „českými velezrádci", konstatoval, že velezrada nebyla obžalovaným dokázána a do průběhu procesů zasahovalo armádní velení…
Proto připomínám oběti poúnorového dění, ne slova o obětech „komunistického režimu“. Je třeba komukoli bránit znovu „shora“ podněcovat „časy nenávisti".
Hlavní
prameny: http://wikipedie.cz/
https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/machalka-a-spol/
https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/dr-horakova-milada-a-spol/
publikace "Žádáme trest smrti!" vydaná Ústavem pro studium
totalitních režimů v roce 2008. ISBN 978-80-87211-03-8
Jan Galandauer: Vznik Československé republiky 1918. str. 28 ve vydání Praha
1988